Od malička jsem cítila, že existuje něco víc, než jen to, o čem si povídá okolní svět, a to, co považuje za „důležité“.

Učitelé ve škole mně říkali „Šípková Růženka“. Asi proto, že jsem většinu času netušila, kde jsme s procvičovanou látkou. Byla jsem jakoby nepřítomna v hodinách. 

Většina učiva mi přišla totiž nepodstatná. Místo toho jsem si létala ve svém vlastním světě. Při čtení si hrála s písmenky, která jakoby skákala ven z knihy, zvláštně poletovala, a já s nimi. 

Úžasný pocit!